Německo - informace o státě

Vlajka:
Německo - vlajka

 
Země: Německo
Oficiální název: Spolková republika Německo
Kontinent: Evropa
Rozloha: 357 021 km2
Počet obyvatel: 82 422 299 (červenec 2006)
Nejvyšší hory: Zugspitze 2963 m
Nejdelší řeky: Rhein 1326 km (v Německu 865 km), Elbe 1165 km (795 km), Donau 2850 km (647 km)
Státní zřízení: pluralitní federativní republika s dvoukomorovým parlamentem
Největší města: Berlin (hl. město) 3 490 000, Hamburg 1 720 000, München 1 255 000
Úřední jazyk: němčina
Etnický původ/Národnostní složení: Němci 91,9%, Turci 2,3%, občané bývalé Jugoslávie 1,2%, Italové 0,7%, Řekové 0,4%
Náboženská příslušnost: protestanté (převážně luteráni) 46,5%, římští katolíci 36,5%, muslimové 2,2%, ostatní křesťané 1,8%, ostatní a bez vyznání 13%
Měna: 1 euro = 100 centů
Hrubý domácí produkt (HDP): 2 585 000 000 000 US dolarů (2006)
HDP na osobu: 31 400 US dolarů (2006)
Průměrný věk dožití obyvatel: 78,80 let (2006)
Struktura HDP: zemědělství a rybolov 1,2%, těžba a průmysl 30,5%, stavebnictví 5,8%, služby 62,5%

Sjednocené Německo je podle počtu obyvatel po Rusku druhá největší země Evropy. Ekonomicky je ovšem nejsilnější a hospodářský a politický vývoj v Německu má rozhodující vliv na vývoj a integraci celé Evropy.

Přírodní poměry

Německo má velmi příznivou geografickou polohu a sousedí s devíti státy. Na severu je Německo omýváno Severním a Baltským mořem Celkem mu patří 2390 km pobřeží. Jeho územím procházejí nejdůležitější komunikační osy spojující severní a jižní, západní a východní Evropu.

Povrch Německa

Německo lze členit do čtyř velkých geografických oblastí: Severoněmecká nížina, široké pásmo Středoněmecké vysočiny, Bavorská plošina a úzký lem výběžků Alp podél rakouských hranic. Staré i mladší tektonické pohyby a říční eroze vymodelovaly v pestrých horninách rozmanitý krajinný reliéf.

Pobřeží obou moří je velmi rozdílné. Baltské pobřeží není s výjimkou ostrova Rügen (Rujana) příliš vysoké, ale má srázné břehy budované křídovými usazeninami. Charakteristické jsou také dlouhé písčité pláže a malá pobřežní jezera oddělená kosami. Převážně ploché pobřeží Severního moře je členěno hlubokými nálevkovitými ústími řek Emže, Vezery a Labe a chráněno hrázemi před pronikáním moře. Podél severního pobřeží se rozkládá pásmo wattů, které jsou za přílivu a odlivu střídavě zaplavovány a obnažovány, s novými ostrůvky marši. Za ním se táhne řetěz Východofríských ostrovů. Dále v moři proti ústí Labe leží malý skalnatý ostrov Helgoland. Západní pobřeží při bázi Jutského poloostrova je vyšší a ještě členitější. Lemují ho Severofríské ostrovy se známým ostrovem Sylt.

Severoněmecká nížina je součástí velké Středoevropské nížiny, která se táhne z Francie až do Běloruska. Celá byla přetvořena pevninským ledovcem, který zanechal výrazné stopy, morénové hřbety s rozsáhlými depresemi vyplněnými jezery, zejména na severovýchodě v Meklenbursku. Dále na jih se táhne nesouvislý písčitý val od Lüneburského vřesoviště jihozápadně od Hamburku k jihovýchodu až do Polska. Západní část nížiny je plošší a střídají se v ní písčitá vřesoviště s bažinatými rašeliništi. Zde nížina pod názvem Dolnorýnská pánev proniká podél Rýna hluboko na jih do Středoněmecké vysočiny. Od Vestfálské pánve je oddělena vyvýšeninou Teutoburského lesa. Na východě za hraniční Odrou a Nisou přechází nížina do Polska. Jižní okraje nížiny tvoří mírně zvlněná úrodná sprašová oblast známá jako Börde.

Středoněmecká vysočina je složitá soustava četných vrchovin a nízkých pohoří různého stáří a horninového složení. Na západě po obou stranách Rýna vystupuje řada nízkých pohoří, která mají převládající směr od jihozápadu k severovýchodu a jsou souhrnně označována jako Porýnská břidličná vrchovina. Na levé straně Rýna sem patří vulkanická vrchovina Eifel se známými maary - jezery, která vznikla po výbuchu sopečných plynů. Za hluboce zaklesnutým údolím řeky Mosely se táhne pohoří Hunsrück, přesahující 800 m. Na pravém břehu Rýna se z uhelné pánve Porúří zvedá pahorkatina Sauerland s vyšším Rothaargebirge (843 m) na jihovýchodě. K údolí Rýna stupňovitě klesá Westerwald. Na jih od starobylé Koblenze při soutoku Rýna s Moselou odděluje krásné a hluboké rýnské údolí Hunsrück od pohoří Taunus (880 m), které prudkým zlomovým svahem s četnými minerálními prameny na úpatí spadá do Hornorýnské pánve. Mezi Porýnskou břidličnou vrchovinou a starými krystalickými masivy na východě se rozkládá Hessenská vrchovina a jižně od ní Hessenská pánev. Na východ od ní se zvedá rozsáhlý stratovulkán Vogelsberg (774 m) a náhorní čedičová plošina Rhön (950 m). Na severovýchod od vrchoviny vystupuje staré kerné pohoří Harz (Brocken 1142 m). Jihovýchodně od něj se rozkládá nížinná Lipská pánev, jižně pahorkatinná Durynská pánev a za ní pásmo Durynského lesa (982 m). Na ně směrem k jihovýchodu navazují další stará krystalická pohoří Franckého lesa, Smrčin/Fichtelgebirge a Krušných hor/Erzgebirge (1214 m) tvořících hranici Saska s Českou republikou. Na východě se napojuje romantická oblast Elbsandsteingebirge zvaná Českosaské Švýcarsko se skalními městy a stolovými horami. Hnědouhelná Lužická pánev na východě se zvedá do Lužické pahorkatiny omezené na hranicích s Českem příkrým svahem Lužických hor.

Východní hranici s Českou republikou tvoří (Oberpfälzer Wald) Český les, na který navazuje (Böhmerwald) Šumava s nejvyšším vrcholem Großer Arber (Velký Javor 1456 m). Paralelně s ní se táhne nižší Bayerischer Wald (Bavorský les) lemující zase údolí Dunaje. Velkou část jižního Německa vyplňuje středohorská stupňovina. K ní patří na levém břehu Rýna Falcký les (Pfälzer Wald) s masivem Haardt a na protilehlé straně vrchoviny Spessart a Odenwald, rozřezané klikatě tekoucími řekami Main a Neckar. Na jih od nich se nad Hornorýnskou nížinou příkře zvedá zalesněné krystalické pohoří Schwarzwald/Černý les (Feldberg 1493 m). Na jihovýchod plošší Švábsko-francká stupňovina přechází v dlouhý oblouk Fränkische a Schwäbische Alb (Francký a Švábský Jura). Celé území budují mocná souvrství sedimentů, rozřezaných četnými soutěskami přítoků Dunaje a Mohanu, a vápencové hřbety, modelované do typických asvmetrických tvarů - kuest.

Na jih od Dunaje se rozkládá ploché jihoněmecké alpské předhůří (Alpenvorland) a Švábsko-bavorská plošina pokrytá mocnými nánosy čtvrtohorních ledovců a řek z Alpské oblasti. Z ploché krajiny se na jihu strmě zvedá hradba Severních vápencových Alp s nejvyšší horou Německa Zugspitze 2963 m) a také nejvyšší stěnou Alp, 1800 m vysokou východní stěnou Watzmannu 2713 m) v nejkrásnějším národním parku Německa Berchtesgaden. Na jihozápadě tvoří hranici Německa se Švýcarskem a Francií řeka Rýn vytékající z Bodamského jezera (Bodensee).

Podnebí Německa

Německo má mírné klima, na severu výrazně oceánské. Směrem k jihovýchodu přibývá kontinentality s většími rozdíly mezi létem a zimou. Průměrné lednové teploty jsou v Bavorsku obvykle pod bodem mrazu, na severu a v údolí Rýna nad nulou. Nejtepleji je v Hornorýnském úvalu, který má i relativně suchou zimu a dlouhé období slunečního svitu, a v okolí Drážďan. Srážky se na většině území pohybují mezi 600-900 mm, na severu a západě jsou pravidelnější, na jihu spíše padají ve vegetačním období. Velmi deštivé jsou Alpy (přes 2000 mm), Schwarzwald, Harz i Šumava. Sněhová pokrývka bývá mimo hory nesouvislá a vydrží obvykle jen několik dní, na horách 3-5 měsíců. V kotlinách se v zimním období vyskytují často inverze.

Rostlinstvo a zvířena

Lesy pokrývají téměř 30 % plochy země, ale většinu původních dubových a bukových porostů i v nižších polohách již dříve nahradily smrkové a borovicové monokultury. Souvislejší lesní porosty jsou na horách, zejména v Černém lese, kterému dala jméno tmavá jedle, a na Šumavě, kde vysoko rostou i bučiny. Hranice lesů v Alpách je v 1600-1800 m a nad ní se rozkládají porosty kleče a alpinských luk. Velké plochy lesů zejména v oblasti Lužické pánve a Krušných hor jsou poškozeny kyselými dešti. Znečištění životního prostředí se v posledních letech výrazně snížilo. V Severoněmecké nížině se vyskytují rozsáhlá vlhká vřesoviště a bažinatá rašeliniště.

Fauna Německa je typická pro celou střední Evropu, původní ráz si však zachovala pouze v Alpách (kozorožec, kamzík, svišť, sněžný kur, orel). Omezeny jsou stavy lovné i stepní zvěře, jen výjimečně se vyskytují vzácné druhy. Bohatší je stěhovavé ptactvo. Velká část území Německa (okolo 15 %) je chráněna.

Společnost Německa

Po staletí bylo Německo konglomerátem soupeřících městských států, knížectví a království, které se teprve relativně nedávno spojily v konfederaci. Cena za vzplanutí nacionalismu a světovládných choutek byla vysoká a Německo se po skončení 2. světové války nacházelo v troskách. Velmocenské zájmy pak Německo na čtyřicet let rozdělily. Západní část se brzy vyvinula v ekonomicky nejsilnější zemi Evropy a východní naopak přiblížila socialistickému průměru. Teprve pád komunismu ve východní Evropě umožnil v roce 1990 jejich znovusjednocení.

Dějiny Německa

Nejstaršími obyvateli Německa byli v 1. tisíciletí př. n. 1. Keltové, na severu podél pobřeží Baltského moře Germáni. V 1. století př. n. 1. pronikly germánské kmeny k Rýnu, do středního Německa i oblasti Karpat. Na přelomu našeho letopočtu se jižní část Německa stala součástí antického Říma. Proti útokům Germánů (Markomanů) byla vybudována obranná linie pevností (limes imperii romani) od Rýna (Colonia Agrippina - nyní Kolín nad Rýnem) po Dunaji (Castra Regina - Řezno) až k Vídni. Ve 4. stol. n. 1. byli Germáni vytlačováni Huny, kočovnými nájezdníky ze střední Asie. V roce 410 n. 1. germánští Visigótové vyloupili Řím. Pád západořímské říše byl v 6. a 7. století provázen vznikem germánských kmenových útvarů Bavorů, Alamanů a Durynků. Jejich vévodství neměla dlouhého trvání a byla postupně ovládnuta Franckou říší. Za Karla Velikého (asi 742-814) sahala jeho říše od Severního moře k Římu a od Labe k Pyrenejím. V roce 888 byla říše rozdělena a na území Německa vznikla říše Východofrancká. Začátkem 10. století se i tato říše rozpadá na vévodství (Sasko, Bavorsko, Švábsko, Franky a Lotrinsko). Roku 919 přechází koruna na Jindřicha I. Saského (asi 876-936), který se stal prvním skutečným králem Německa. Jeho syn Otto I. (912-973) je roku 962 korunován na římského císaře a stává se zakladatelem Svaté říše římské, jejíž součástí bylo Německo, Burgundsko a Itálie. V 10. až 12. století se říše na úkor Slovanů rozšířila východ do Rakouska, Lužice a Pomořanska. Od 11. století vznikají první města a začátkem 13. století se říše začíná rozpadat a roku 1254 vznikají samostatné feudální celky (knížectví, hrabství a říšská města). V roce 1273 byl zvolen na říšský trůn Rudolf I. (1218-91), první představitel rakouské habsburské dynastie. Jeho nástupci si titul císaře Svaté říše římské s jedinou výjimkou zachovali až do roku 1804, ale říše jako celek nebyla nikdy úplně ovládnuta a sjednocena.

V 16. stol. císař Karel V. (1500-58) zdědil Lucembursko, Burgundsko a Španělsko. Ale země byly spíše rivaly než spojenci. Součástí politických a hospodářských změn na začátku 16. století byla i náboženská reformace. V jejím rámci se roku 1530 protestanští panovníci sjednotili a pod vedením saského vévody Jana Bedřicha (1503-54) vytvořili Šmalkaldský spolek a vedli války proti Karlu V. Roku 1555 byl uzavřen augšpurský náboženský mír, kterým bylo povoleno luteránství. Protestantské hnutí inspirovalo rolníky a městskou chudinu a vyvolalo sociální bouře známé pod názvem Německá selská válka (1524-26). Toto revoluční hnutí bylo Lutherem odmítnuto a brutálně potlačeno.

V roce 1618 začal císař Ferdinand II. (1578-1637) vojenské tažení proti českým protestantům a zavlekl tak Evropu do třicetileté války (1618-48). Během 30 let se počet obyvatelstva na území Německa snížil z původních 21 milionů na 13,5 milionu. Vestfálský mír (1648) potvrdil suverenitu asi 300 německých knížectví, biskupství a svobodných měst a tak zachoval rozdrobený charakter říše.

Oslabení centrální moci habsburské monarchie vedlo k posílení vlivu a moci některých rodů, jako byli Hohenzollernové v Braniborsku a Prusku, kteří získali nová teritoria podél baltského pobřeží. Prusko pod vedením Bedřicha Velikého (1712-86) zesílilo vojensky a ovládlo území od dnešní Litvy po Magdeburk na západě. Přeměna Pruska v evropskou mocnost byla načas zastavena invazí napoleonských armád v roce 1806. Ve stejném roce byl František II. Rakouský (1768-1835) donucen vzdát se titulu císaře Svaté říše římské. Ještě v roce 1806 založilo několik malých německých států Rýnský spolek - konfederaci ovládanou Francií. Jedním z výsledků vídeňského kongresu (1814-15) bylo vytvoření Německého spolku - volného spojení 39 nezávislých států pod vládou Rakouska. V roce 1834 byla utvořena německá celní unie, kterou vznikl jednotný vnitřní trh. Mezitím rostla moc Pruska. Prusko-rakousko válka v roce 1866 vedla k vyloučení Rakouska z konfederace a následná francouzsko-pruská válka (1870 až 71) zajistila Prusku dominantní postavení v Evropě. Pruský kancléř Otto von Bismark (1815-96) pak sjednotil Německo a roku 1871 vyhlásil Německé císařství. Německo se brzy stalo průmyslovou velmocí Evropy, vybudovalo mohutné vojenské i obchodní loďstvo a získalo první zámořské kolonie.

V roce 1907 bylo vytvořeno vojenské spojenectví Německa, Itálie a Rakouska-Uherska proti Británii, Francii a Rusku. Zavraždění rakouského velkovévody Františka Ferdinanda d'Este (1863-1914) srbským nacionalistou v Sarajevu nakonec porušilo vratký mír mezi těmito skupinami států a v roce 1914 vyvolalo 1. světovou válku. Ta skončila roku 1918 porážkou Německa, obsazením průmyslového Sárska a Porýní Francií, územními ztrátami na východě a svržením císařství. Po potlačení socialistických revolucí byla v roce 1919 přijata nová ústava a vznikla demokratická Výmarská republika. Čelila obrovským hospodářským problémům, násobeným placením velkých reparací a okupací Porúří francouzskými a belgickými vojsky v letech 1923-25, které vyvolaly hyperinflaci. V listopadu 1923 se začaly vytvářet první fašistické organizace jako důsledek neschopnosti demokratické vlády zvládnout potíže. Krátké období hospodářského oživení přerušila světová krize, která přispěla k tomu, že se v roce 1933 stal kancléřem Adolf Hitler (1889 až 1945), vůdce Nacionálně socialistické strany (NSDAP). V roce 1934 se Hitler stává vůdcem Třetí říše a roku 1936 vzniká útočný pakt Berlín-Řím. Roku 1938 Hitler okupuje Rakousko, po Mnichovské dohodě zabírá Sudety a roku 1939 napadením Polska rozpoutává 2. světovou válku.

Na konci války (1939-45), která stála životy asi 50 milionů lidí, ztratilo Německo všechna území východně od Odry a Nisy a země byla rozdělena do okupačních zón: britské, francouzské, americké a ruské. V roce 1949 byly zóny britská, francouzská a americká sloučeny a vznikla Spolková republika Německo. Na to odpověděl Sovětský svaz vytvořením Německé Demokratické republiky. V roce 1952 vybudovali Sověti podél celé hranice neprostupný kordón. Západní Berlín se stal izolovanou enklávou vzdálenou 190 km od západního Německa a zároveň prvním cílem uprchlíků z východu. Východoněmecké povstání proti komunistickému režimu v červnu 1953 bylo rozdrceno sovětskými tanky.

V roce 1955 vytvořily země východního bloku pod vedením Sovětského svazu jednotný vojenský pakt - Varšavskou smlouvu. Západní Německo dosáhlo v roce 1952 plné suverenity, v roce 1955 se stalo členem Severoatlantické vojenské aliance (NATO) a roku 1957 zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství.

V roce 1961 vybudovalo východní Německo masivní Berlínskou zeď, aby zastavilo exodus obyvatel na Západ. Zmírnění napětí mezi Východem a Západem bylo přerušeno v roce 1968 sovětskou invazí do Československa, na které se podílela i východoněmecká vojska. Chladné vztahy mezi Německem a Východem trvaly až do roku 1970, kdy byly podepsány smlouvy o nepoužití síly v politických záležitostech s Polskem a SSSR a byly potvrzeny hranice na Odře a Nise. O dva roky později otevřel pakt mezi Východním a Západním Německem novou cestu ke spolupráci.

V 80. letech zesílil tlak na uskutečnění reforem v sovětském bloku. V roce 1989 masový útěk východních Němců a vlna demonstrací vedly k likvidaci Berlínské zdi. Na jaře 1990 byly ve Východním Německu uskutečněny první svobodné volby a 3. října došlo i k oficiálnímu sjednocení Německa.

Státní zřízení

Podle západoněmecké ústavy z roku 1949 je Německo federativní republikou deseti zemí (Länder). V roce 1990 v souvislosti se sjednocením vzniklo na území Východního Německa pět nových spolkových zemí. Sjednocený Berlín se stal šestnáctou zemí a novým hlavním městem Německa.

Zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament, složený ze Spolkového sněmu (662 poslanců volených na čtyři roky) a Spolkové rady, jejíž 68 členů zastupuje jednotlivé země. Spolkový sněm volí kancléře, hlavu vlády. Prezident, který je formální hlavou státu, je volen na pět let voličským sborem, složeným z delegátů spolkového (federálního) sněmu i zemských sněmů. Složení vlády jednotlivých spolkových zemí se může lišit od vlády spolkové.

Obyvatelstvo

Německý národ má společné dějiny trvající mnoho staletí, ale společnou řeč nabyl teprve v 16. stol. Překlad Bible od Martina Luthera v roce 1522 se stal základem dnešní spisovné němčiny. Národnostně je země jednotná. Němci tvoří rozhodující část původní populace. Nepatrné menšiny tvoří na severu Dánové, při hranicích s Nizozemskem Vlámové a na jihovýchodě Lužičtí Srbové. Německo je ale státem s největším počtem přistěhovalců v Evropě.

Nejsilnější zastoupení mají Turci, obyvatelé bývalé Jugoslávie, Italové, Řekové, kteří do země přišli většinou v poválečných letech jako námezdní síly. Novou velkou vlnu přistěhovalců prožívá západní část Německa od roku 1989, kdy po statisících Němců z východní části i dalších zemí východní Evropy nastala silná imigrace z válkou postižené Jugoslávie, Balkánu a některých rozvojových zemí. V současnosti na území SRN žije asi 6 milionů cizinců a jejich vzrůstající počet vyvolává násilné akce neofašistů a odpor především nezaměstnaných mladých lidí ve východních spolkových zemích. Cizinci také zajišťují přirozený přírůstek obyvatel, neboť německá populace dlouhodobě vymírá. Rozložení věřících odráží historické rozdělení pocházející od doby reformace. Luteráni dominují na severu a východě, římští katolíci na jihu a v Porýní. Také kulturní a jazykové rozdíly zejména mezi severem a jihem jsou značné.

Hospodářství Německa

I když je Německo hospodářsky třetí nejsilnější země světa, jeho sjednocení přineslo řadu problémů. Po počáteční výrobní konjunktuře západních spolkových zemí a velkému poklesu výroby ve východní části země doprovázeném vysokou nezaměstnanostní, postihla celou zemi krize, ze které se Německo v současnosti zotavuje. Rozdíly mezi oběma částmi země jsou ve sféře produktivity práce a infrastrukturální vybavenosti (bydlení, komunikace a spoje, služby) stále značné.

Zemědělství a průmysl

Zemědělství je velmi intenzivní a ve světě nejvíce mechanizované, ale zaměstnává jen 3 % ekonomicky aktivních obyvatel a vytváří zanedbatelnou hodnotu hrubého domácího produktu. Velký objem potravin se musí dovážet, zejména z Francie. Orná půda zaujímá třetinu plochy země a dalších 15 % připadá na louky a pastviny.

Pěstují se především obiloviny (pšenice, ječmen a žito), dále brambory, cukrová řepa (na sprašových půdách Börde) a zelenina (zejména zelí). Německo je první na světě v produkci chmele (Podunají) a vyrábí více než 500 značek piva. Údolí Rýna a Mosely poskytují světoznámá vína. 3/4 produkce zajišťuje živočišná výroba zaměřená na chov prasat (nejvíce v Evropě) a skotu zejména v severních částech země. Rozšiřuje se chov ovcí. Rybolov převážně ve vzdálenějších mořích nestačí krýt spotřebu.

Také lesnictví je velmi vyspělé a lesy jsou výborně udržované, ale východní Německo, které má rozsáhlé porosty značně poškozené, muselo až do roku 1990 část dřeva dovážet.

Nerostné zdroje země jsou jednostranné a poměrně omezené. 1. místo na světě zaujímá Německo v těžbě hnědého uhlí (2/3 ve východní části země), 2. v produkci draselných solí. Významná je stále těžba černého uhlí v Porúří, zemního plynu na severu země a kamenné soli v Durynsku a okolí Hannoveru. Nízká je produkce ropy. Těžba rozmanitých rud barevných kovů z vyčerpaných ložisek je vesměs zanedbatelná.

Více než 2/3 elektřiny se vyrábí spalováním fosilních paliv, ale podíl jaderných elektráren se již blíží 30 %. Německý průmysl je nejmohutnější v Evropě a je stále výrazněji orientován na nejprogresivnější odvětví. Nejdůležitější je výroba automobilů (3. místo na světě) a dalších dopravních prostředků, které tvoří až 20 % vývozu. Významná je produkce obráběcích strojů, výrobků přesné mechaniky a optiky, elektrotechniky a elektroniky (výpočetní, reprodukční a tiskařská technika). Klesá význam hutnictví (Porúří, Sársko). Světově významný je chemický průmysl s veškerým sortimentem výrobků a rozsáhlou produkcí léků. Na třetím místě je podle hodnoty potravinářství (průmysl pivovarnický, mlynárenský a cukrovarnický), následuje zpracování dřeva a výroba papíru, stavebních hmot, oděvů, skla a keramiky. Konurbace Porúří společně s oblastí Kolína nad Rýnem představují největší průmyslovou základnu v Evropě. Průmysl ve východních spolkových zemích byl při zavedení srovnatelných mezd jen těžko konkurenceschopný, ale v současnosti se rozvíjí podstatně rychleji než na západě.

I když Německo získává významné příjmy z cestovního ruchu, výdaje německých turistů v cizině jsou třikrát vyšší. Nevyužité možnosti skýtá východní část země s četnými lázněmi a historickými památkami.

Doprava a spoje

Staré spolkové země mají vynikající a velmi hustou síť železnic a silnic a nejdelší dálniční síť v Evropě. Dálnice na východě se však od doby před 2. světovou válkou, kdy byly postaveny, téměř nezměnily. Stav železnic je podobný. Silniční dopravní tah spojující nizozemské přístavy s Porúřím a oblastí středního a horního Rýna představuje nejzatíženější komunikační osu Evropy. Buduje se systém železničních tratí pro vysoké rychlosti.

Významná je vodní doprava a Rýn je nejfrekventovanější vodní cestou Evropy. Je spojen kanály se Severním mořem, Labem, Odrou a nově přes Mohan i s Dunajem. Duisburg je největším říčním přístavem Evropy. Nejdůležitější námořní přístav je Hamburg, následují Brémy, Wilhelmshaven, Lůbeck a Rostock. Kiel u Baltu má Severo-mořským kanálem spojení se Severním mořem.

Frankfurt nad Mohanem patří k největším leteckým uzlům nejen v Evropě, ale i na světě. Další velká mezinárodní letiště mají Kolín-Bonn, Mnichov a Berlín. Pravidelné letecké spojení má celkem 40 měst. Letecká společnost Lufthansa je jeden z největších dopravců na světě.

Telekomunikace zejména na východě potřebují rozsáhlé finanční investice. Západoněmecký tisk je v soukromých rukou a pracuje bez zásahů vlády. Rozhlas a televize jsou státní, ale vesměs nezávislé.

Sociální péče a školství

Úroveň zdravotnictví a léčebné péče jsou v Německu velmi dobré.

Sociální systém je vynikající v obou částech země a poskytuje rozsáhlé výhody. Ve východní části, kde byl tento systém úzce svázán se zaměstnáním a poskytoval takové výhody, jako například bezplatnou péči o předškolní děti, nejsou ženy spokojeny s jejich ztrátou, což také přispělo k radikálnímu poklesu porodnosti. Vysoká nezaměstnanost na východě je velkou zátěží pro státní rozpočet.

Školní docházka je i na druhém stupni bezplatná a povinná a úroveň vzdělání je všeobecně vysoká. Německé univerzity mají výbornou úroveň a tradici, nejznámější jsou v Heidelbergu (založena 1386) a v Tübingenu (1477). Marburg má nejstarší protestantskou univerzitu, založenou roku 1527.

Články z blog.zemepis.net

  • Bodamské jezero

  • Evropa, další státy

    Albánie, Andorra, Belgie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Island, Itálie, Jugoslávie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Moldavsko, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina, Vatikán, Velká Británie